Za lepší budoucnost

7. června 2010 v 11:59 | Arakanga
Tohle jsem chtěla na blog přidat až poté, co na stránkách Animefestu budou zveřejněny výsledky festovních fanfikcí. Jenže ty tam ještě nejsou, i když je to od začátku Animefestu přesně měsíc. Tak jsem se rozhodla, že vám svůj soutěžní příspěvek předvedu už teď. Zároveň se omlouvám, že tu pořád není report z AF, ale tak nějak ho nemám dokončený, pořád čekám na to, než zpracují výsledky a hlavně videa z cosplay divadla :-[

Fikce obsadila u poroty třetí místo, u čtenářů první.

Autor: Arakanga
Název: Za lepší budoucnost
Rating: K+
Žánr: Drama/Obecné/Přátelství
Pairing: -
Spoilery: boj s Otcem (Mustang už je slepý), předpokládaný úspěch převratu
Úvod do děje: Po převratu se život v Amestrii postupně vrací do normálu. Ale ti, kteří byli v jeden moment hrdiny, moc klidu nezískali...

---


   Tma. Beznadějná a neproniknutelná tma, která se kolem něj stáčela, podobná vodnímu víru. Nebyla s ním krátce. Spíš naopak. Už dávno si na ni zvykl, na její studené objetí. Ale v momenty, jako byl tento, si její přítomnost uvědomoval mnohem zřetelněji.
   …kap…kap…kap…

   Beze světla se čas odhadoval špatně. Mohlo to být tak hodinu, možná i dvě, co ho přivedli do místnosti, ve které právě seděl. Původně se snažil měřit čas tím, že poslouchal rytmické dopady kapek vody. Zdi tu byly provlhlé, takže čvachtavé zvuky nebraly konce. Brzy to ale vzdal - dřív, než by ho předvolali, by zešílel.
   …kap…kap…kap…
  
   Poposedl ve snaze si zpříjemnit sezení na matraci. Marně. Tenký molitan prožraný od molů neposkytoval moc pohodlí. I tak byl přesto lepší než holá prkna. Neviděl na ně, ale věděl, jaká jsou - tvrdá a plná třísek. Minimálně jednu měl zaraženou v prstu, jak zpočátku nervózně ohmatával okraj lůžka.
   Nevědomky se opět zaposlouchal do odkapávání. Jeho zvuk ho vážně vytáčel, jak se opakoval, teď...znovu...ještě jednou, neměnný a otupující. Začínal mít dojem, že se mu ta odporná vlhkost snaží prokapat až na mozek, prorazit mu lebku s důrazným "…šplouch!". Za dobu, co v místnosti seděl, byl už schopný vycítit pomyslný rytmus a odhadnout, kdy se ozve další čvachtnutí. Bylo to téměř jako odpočítávání. Jako tikání hodinek.
   Stříbrných hodinek, co nosívali Státní alchymisté.
---
   "Přečtěte si večerní vydání!" křičel chlapec na celou ulici. Pobíhal sem a tam se štosem novin a nabízel výtisky každému, kdo ho míjel. "Spravedlnost po letech! Hrdina Ishbalu a jeho podřízení postaveni před soud!"
   Postarší dáma, vracející se z nákupu, si vyděšeně přikryla rukou ústa. "Plukovník Mustang? Kam to tahle země spěje, soudit člověka, který při její obraně ztratil zrak?" Otočila se k hochovi. "Vezmu si jeden výtisk," oznámila a podala mu peníz. Ihned se začetla do změti písmen. Náhle jí bylo jedno, že stojí na rušné ulici. Nebyla ale ani zdaleka sama. Po celém chodníku se zastavovali lidé a dychtivě projížděli článek.
   Oči se jí rozšířily údivem. "Takže je to pravda," zašeptala. "Skutečně jde před soud."

   "A proč by neměl? Podle všeho tam nahnali i Havoca. Ten dokonce ochrnul, je na vozíku. Ale to je naší nové vládě jedno," přemítal mladík v černém saku nahlas. Pořád si nervózně pročesával rukou vlasy. Zjevně mu taky nebyla nastalá situace příjemná. Ano, hodně se o tom spekulovalo, ale že k soudu skutečně dojde, to nečekal nikdo. Možná až na samotné obžalované. Ti neprojevili sebemenší známku znepokojení, naopak vyslechli předvolání smířlivě, jako kdyby něco podobného dávno tušili.
   K diskuzi se připojil prodavač u stánku se zeleninou. "Jen ať je soudí.Mustanga zvlášť." Na jeho širokém, zarudlém obličeji, byl docela spokojený výraz, zaujatě ale těkal pohledem ze strany na stranu. "Zabil přece ty všechny lidi, ne? Když si to tak vezmete, je masový vrah. A ti musejí být potrestáni."
   "To je pravda!" přizvukoval někdo další. "Obětí bylo během povstání v Ishbalu nespočetně. Z toho se nevykroutí, ať se bude snažit sebevíc. A prý spolupracoval na atentátu na prezidenta."
   Dáma s nákupem se zamračila. "Ale Bradley zradil zemi, ne?" připomněla se zdviženým prstem. "Nebo se to alespoň říká."
   "No jistě, říká se to. Ale jsou nějaké důkazy? Kdo ví, jestli to není jen lež, kterou příznivci Mustanga rozšířili, aby zmanipulovali veřejné mínění?" ozval se bělovlasý stařík z lavičky. Jiný hlas znepokojeně vstoupil do debaty a začal bývalého plukovníka obhajovat. Lidé, jindy se na ulici jen minoucí, spolu probírali nastalou politickou situaci jako přátelé, kteří se po práci sešli u piva v hospodě.
   "A kdy ten soud vlastně začíná?" otázala se dívka postávající na špičkách a nahlížející svému otci přes rameno. Ten rychle prozkoumal článek znovu, aby jí mohl odpovědět.
   "Dne sedmého října..." začal tiše předčítat.
   Jeho dcera vytřeštila oči. "Ale to je dneska!" vypískla. "V kolik hodin, tati? V kolik hodin je budou soudit?" Všichni se automaticky otočili k věži kostela, na které se velká ručička měla brzy potkat s tou malou na zlaté dvanáctce.
   Odtrhl oči od ciferníku. Ještě jednou jimi přejel černou masu, až konečně uviděl kýženou informaci. "...v jednu."
---
   Právě napočítal osmisté třetí kápnutí. Vážně nebyl zvyklý na nicnedělání, pokud tedy nešlo o dávné pospávání na desce jeho stolu, když měl vyplňovat zprávy pro vedení. Potřeboval se něčím zaměstnat a vzhledem k tomu, že si ani nemohl prohlédnout své okolí, šlo o jedinou možnost.

   Než ale stihl zaregistrovat osmistý čtvrtý zvuk, chodbou se rozlehly dvoje kroky, které se blížily k jeho cele. Připadaly mu povědomé, alespoň ty kratší, rázné. "Kdo je to?" zeptal se, když k němu návštěvníci vstoupili. Jeho dotaz byl ale ignorován.
   "Nezapomeňte, slečno Hawkeye, že pro vás i pro pana Mustanga přijdu za deset minut." Ozvalo se zaskřípění, jak za Rizou majitel toho strohého hlasu - nejspíš někdo z armády - zavřel mřížované dveře.
   "Ano, počítám s tím. Děkuji vám." Počkala, než se kroky dostatečně vzdálí, pak se otočila k muži sedícímu na vězeňském lůžku. Zarazila se. Vypadal, jako kdyby nespal několik nocí. Byl rozcuchaný a špatně oholený, ale to mu mohla těžko zazlívat. Poslepu musely jít podobné úkony vážně špatně.
   Znala svého nadřízeného už dlouho. V těch tmavých očích míval odhodlání a touhu vybojovat Amestrii klidnou budoucnost. Nebyla ale schopná říct, kam se poděly, jestli je jen otupila ztráta zraku, nebo tak vypadali všichni lidé, kteří prošli něčím podobným. Ale ten odevzdaný pohled Royovi Mustangovi vážně neseděl. Vypadám tak snad i já?

   Ani se nepokusil natočit hlavu jejím směrem. Věděl, že by se mu to ztěží podařilo. V koutku úst mu zlehka škublo, jako kdyby se na ni pokoušel usmát. "Takže jste přišla, nadporučíku. To je od vás milé." Nemohla se ubránit přemýšlení, jestli to myslel upřímně, nebo šlo jen o dobře skrývaný sarkasmus.

   Znovu si ho prohlédla. Tvářila se stejně nezaujatě jako vždy, z jejího tónu šlo ale vyčíst pobavení, možná tam byla i tichá lítost. Tu by ale Hawkeye nikdy nepřiznala. "Už nejsem nadporučík, pane. Do rozsudku nám odebrali hodnosti, nevzpomínáte si?" připomněla mu tím klidným tónem, jakým mu každý den opakovala až do úmoru, aby vyplnil papírování a přestal se už konečně flákat. Oba si někdy přáli, aby ty časy nikdy neodešly. Rize připadalo, že by Mustang dokonce bez protestů vyplnil celé armádě dokumenty, jen aby se mohl vrátit do těch dávno minulých dnů, kdy ještě viděl, smál se a vtipkoval se svými podřízenými.
   "Vzpomínám," přikývl, jako kdyby se probral z transu. "Ale je to už tolik let, že mi prostě jiné oslovení nejde přes jazyk. A kromě toho, vy už mi taky nemusíte říkat pane." I když tím vymažeme další část toho, co bylo a už se nejspíš nevrátí.

   Hawkeye chvíli zvažovala pravdivost jeho slov, nakonec jen ale s úsměvem zavrtěla hlavou. "To je sice pravda, ale jak sám říkáte, je to síla zvyku, pane." Na to pane dala důraz. Odmlčela se, aby si utřídila myšlenky, pak pokračovala. "Havoc, Breda i Falman jsou už tady," podotkla tiše. "Fuery dorazí se stráží až přímo do soudní síně."
   "Vážně?" Připadalo mu, že se temnota zčernala ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. "Vzpomínáte si, co jsem tehdy řekl? Že vás budu chránit. Nezní to teď docela ironicky?" Rozhodil zoufale rukama. "Podívejte se, kam jsem vás všechny přivedl, nadporučíku. Nejsem moc schopný nadřízený. Ale," dodal rychle, když slyšel, jak se Hawkeye nadechuje k protestu, "...jsem rád. I když to vyzní sobecky, jsem vážně rád, že tu dnes budou. Že tu se mnou vy všichni budete..." Už mluvil spíš pro sebe, bylo docela těžké mu rozumět.
   Rozhodla se jeho poznámku ignorovat. Mustang podobné věci neříkal často a ona věděla více než dobře, že mu na podřízených, ať už bývalých nebo ne, skutečně záleželo. Dovedl je k sobě připoutat tím nejsilnějším poutem, jaké existovalo - důvěrou.
   Ještě chvíli před ním beze slov stála, pak ale přešla k poličce, kde měl naskládaných několik osobních věcí - tak, aby je mohl rozeznat hmatem. Popadla hřeben a otočila se k muži, kterému bez výčitek slíbila, že ho bude následovat až do samotného pekla. "Narovnejte se, pane, ať vám můžu něco udělat s tím vrabčím hnízdem. Přece byste nám neudělal ostudu."
---
   Velká ručička už ukazovala směrem dolů, když se dav rozešel. Ulice náhle působila podivně prázdně. Možná je to tak lepší, pomyslela si žena a položila tašky na zaprášený chodník, aby si mohla vyndat z kabelky klíče. Pod paží stále svírala noviny. Suché dřevo dveří zapraskalo, když vstoupila dovnitř, do příjemně chladivé chodby. Ač byl říjen, venku panovalo nezvyklé horko.
   "Jsi to ty, Vero?" Hluboký hlas jejího manžela ji vytrhl ze zamyšlení. Stál ve dveřích do obývacího pokoje a bedlivě ji studoval. "Už jsem myslel, že mi tě na tom nákupu ukradli," usmál se. "Co ti trvalo tak dlouho? Byla jsi pryč přes hodinu, i když máme obchod za rohem."

   Odpovědi se nedočkal. Ani mu nepoděkovala, když jí vzal plátěnou tašku z rukou a dal se do vybalování zakoupených potravin. Rychle popadla výtisk a ne zrovna jemně ho položila na kuchyňský stůl. "Viděl jsi to?" vyhrkla a unaveně dopadla na židli. "Všichni o tom mluví. Měl jsi vidět, kolik to venku probíralo lidí. Ulice byla téměř neprůchodná!" Nedodala už ale, že ona tvořila jeden z mnoha zátarasů.

   Přesunul pohled na článek na titulní straně. Beze spěchu vrátil tašku do šuplíku kredence a sklonil se nad novinami. Vera se zadostiučiněním sledovala, jak se jeho výraz postupně měnil. "No to snad ne!" vyprskl pobouřeně. "To je taky nápad. Vždyť ty zločiny v Ishbalu nařídila samotná vláda!"

   "Taky mi to připadá jako nerozum," přikývla souhlasně. Jemně poklepala prsty na židli vedle sebe, aby se její muž posadil. Tohle vypadalo na delší rozhovor. "Samotný proces má začít za půl hodiny. Doufám, že alespoň ten soudce bude mít rozum." Zkusmo si protáhla nohy, pak vstala. Po chvíli prohledávání spíže, kam manželova ruka uklidila potraviny způsobem pro ni nepochopitelným, konečně našla plechovku s čajem. "Co myslíš ty?" dloubla do zaujatého čtenáře.

   Trhl sebou, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. "Cože? Ach...ano. Ale moc bych na to nesázel. Od odhalení Bradleyho zrady, kterou samozřejmě ještě oficiálně nepotvrdili, protože by z toho byl skandál, byla odvolaná z funkcí spousta lidí. Mohl by je soudit kdokoliv, třeba někdo zaujatý nebo neschopný." Vděčně kývl, když před něj postavila šálek horké tekutiny. "Díky."

   "Nemáš zač. No tak doufám, že bude v pořádku. Ten jeho tým taky. Tak dobrých vojáků by byla škoda. Mustang je navíc skutečně sympatický, byl by z něj dobrý vůdce." Shovívavého úsměvu svého manžela si nevšímala. Věděl až moc dobře o Veřině slabosti pro Mustanga. Tu ostatně sdílela s mnoha dalšími ženami.

   Zavrtěl hlavou a opět zvážněl. Bylo mu už přes padesát, za svůj dosavadní život nasbíral mnoho zkušeností, tak tušil, jaké by mohla mít nastalá situace negativní dopady. "O to ani tak nejde," pronesl zachmuřeně. "Pokud je skutečně odsoudí, mohlo by to způsobit něco horšího. Mustang i jeho podřízení jsou veřejností dost oblíbení, stejně jako třeba bratři Elricovi. Samozřejmě je proti němu dost nedůvěry, ale jakmile by padl špatný rozsudek, tak bychom tu mohli mít i povstání v ulicích. Poslední, co Centrální město potřebuje, jsou další nepokoje."

   Oba se zahleděli z okna na tu klidnou, sluncem prozářenou ulici. Až moc dobře si pamatovali, jaké škody způsobili Mustang a generál Armstrong svou rebelií, stejně jako záhadné události na velitelství armády. Vážně by se to mohlo opakovat?

   Znepokojeně se zadívala na svého manžela, jehož oči ale znovu zabloudily ke článku. "Ta představa se mi ani trochu nelíbí," zamumlala nesouhlasně.

---
   Ani ne o sto kápnutí později Hawkeye zvedla hlavu. "Už je čas, pane," oznámila, když se znovu ozvaly kroky. Odstrčila se od stěny, o kterou se opírala, a přešla k němu blíž. "Potřebujete pomoct?"

   Nejprve chtěl rozhodně prohlásit, že není chromý. Byl koneckonců muž! Po zvážení situace ale změnil názor. "Budu radši, když mě tam odvedete vy, než nějaký z těch místních poskoků." S tím jí dovolil, aby ho chytila za zápěstí. Pevné sevření jejích drobných prstů uklidňovalo, znamenalo pro něj jistotu. Věděl, že ho Hawkeye nenechá upadnout. Ne, bude ho pevně držet, jako to dělala celá ta léta, ona a celý jeho tým.

   Usmál se. Tentokrát šlo o skutečný úsměv, ne o tu apatickou a zhořklou náhražku. Tohle byl skutečný Roy Mustang. "Veďte, nadporučíku," přikázal. A když vyšli se strážemi na chodbu, kde ho do nosu udeřila povědomá vůně cigaret, když uslyšel Falmanovo přešlapování a Bredův charakteristický smích, bylo mu náhle mnohem lehčeji.

   "Hej, šéfe," ozval se ze svého vozíku pobaveně Havoc, "jak to, že vy máte tak kvalitní doprovod, zatímco já vyfasoval tohohle chlápka?" Mustang si dovedl živě představit výraz toho nebohého strážného.

   "Je to všechno o hodnosti, milý Havocu," ušklíbl se. "A jak tak čichám...zase kouříš? Hodláš udusit soudce dýmem dřív, než nás stihne odsoudit?" Zdá se mi to, nebo...? Copak se skutečně nic nezměnilo?

   Poručík nasadil svůj obvyklý vyčítavý tón. "Ale no tak, šéfe! Neohánějte se tou hodností, ta je prozatím fuč. A nechte mi alespoň tu poslední radost v životě. Jako invalida mám svá práva, víte?" Již dávno se smířil se svou situací a bral ji s humorem, který mu byl vlastní.

   "Hej, dýmající invalido s právy, odklepáváš mi popel na nohu," ozval se Breda. Snažil se znít podrážděně, jeho rozesmátý hlas ale nikoho neoklamal. "Myslím, že máš taky jeden nikotinový oblak v mozku, který ti ovlivňuje vidění."

   "Mlč, nebo ti přejedu nohu!" zamračil se Jean a přesunul si cigaretu do druhé ruky.

   Falman rozvážně sledoval celou scénu. "Bredo, víš o tom, že tebou uvedené tvrzení je z anatomického hlediska zcela vyloučeno? Dutina lebeční druhu homo sapiens sapiens je zcela uza-"

   "Já vím, knihovničko!" Bredovy ruce opisovaly obrovské kruhy v podrážděném gestu. "Ale musíš uznat, že připomíná tovární komín. Copak je to normální? Jednoho dne si ho spletou s hořící fabrikou a než se naděje, požárníci ho pokropí hadicí."

   Hlas Hawkeye, ledový a kontrolovaný jako vždy, utnul hádku během vteřiny. "Mohli byste se laskavě začít chovat jako dospělí lidé?" pronesla výhružně. I když jí po dobu soudu odebrali služební zbraň, stále měla respekt.

   Mustang jen nevěřícně poslouchal. I když prošli tolika věcmi, mnoho ztratili a občas to vypadalo, že se nedožijí zítřka, tohle zůstalo stejné. Jako kdyby místo v šedé chodbě se strážnými seděli ve své staré kanceláři a nedělali nic důležitého - to bylo koneckonců často.

   Všichni přítomní si všimli Royova lehkého pousmání, neřekli ale nic, jen si vyměnili potutelné pohledy. Takhle ho znali a tak také chtěli, aby vypadal nadále. Jakmile se dveře do soudní síně otevřely (a Breda vykřikl "Já věděl, že by sis to nenechal ujít, Fuery!" načež následovalo vítání se s posledním členem týmu), vešli dovnitř. Soudcův zvučný hlas oznámil začátek procesu. Lidé si šuškali a někteří z nich určitě měli zlé řeči, ale to pro něj vůbec nebylo důležité. Je to tady. Když už nic jiného, Amestrie má svůj klid, svoji budoucnost. A my? My jsme dosáhli svého cíle, pomyslel si spokojeně a posadil se vedle zbylých obžalovaných.

---
   Jako kdyby jeho slovům chtěli dát za pravdu, ve východní části Centrálního města právě nečinně seděli postarší manželé. Muž odložil noviny na stůl a ztěžka vzdychl. "No, tím se teď nemusíme zabývat. Všechno se rozhodne až po vynesení rozsudku, tak jim akorát můžeme držet palce."

   "Svatá pravda," přitakala Vera. Znovu se postavila a zapnula plotnu. "Takže teď k důležitější události - co si dáš k večeři?"


KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Juđy. Juđy. | Web | 7. června 2010 v 12:04 | Reagovat

:-)

2 KateChibi KateChibi | Web | 7. června 2010 v 15:01 | Reagovat

Nádhera, prostě nádhera. ^^ Ani trošku se nedivim, že se to umístilo a u čtenářů dokonce vyhrálo. ^^

3 Arakanga Arakanga | E-mail | Web | 7. června 2010 v 22:35 | Reagovat

Díky moc, Chibi :) No...divení jsi přenechala mně, na předávání to bylo vidět... :D Ale vážně doufám, že už rozešlou ty rady od poroty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama