Zatracená

23. dubna 2007 v 14:20 | Arakanga |  Poezie
1.)
Déšť ti vlasy lehce smáčí,
do ticha jen hlasy ptačí,
třeba poté půjdeš radši
hledat duši svou,
zlomenou,
ztracenou.

2.)
Možná také příjdou chvíle,
kdy pokleknou davy víle,
jež má i přes velké cíle
srdce jako mé,
raněné,
kamenné.

Ref. :
Ale tím, co duši drásá,
není bolest, či tvá krása.
Teď asi nevíš, co říct ti mám,
tohle však vzkážou ti budoucí dny:
nešťasten ten, kdo osud svůj zná,
největší bolestí jsou marné sny.

3.)
Snad uslyšíš o té dívce,
žila ve svém světě více,
než v tom pravém, její srdce
navždy je zničené,
na uhel spálené,
ledem zlým zmrazené.

Ref.

4.)
Ať nešťastná je, či zimou se třese,
na sobě vinu a rozsudek nese.
Přátelům dluží, to pravdou být zdá se,
nikdo pláč zoufalý
neuslyší,
neutiší.

Ref.

5.)
Přála si jen svůj svět mít,
fantazií zrádnou žít,
teď však nikdy nemá klid.
Stín je tam, kde kroky zní,
dívky té zasněné,
zatracené.

Jen tohle vzkazují budoucí dny:
největší bolestí marné jsou sny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nadarja Nadarja | 7. července 2009 v 12:03 | Reagovat

Ta víla je alegorií?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama