Vrať se...

23. dubna 2007 v 20:07 | Arakanga |  Poezie
Bolest v srdci, maska smíchu,
zoufalý pláč v temném tichu,
ten pocit už dlouho znám...
Usmíváš se na mě směle,
nevidíš, že v tomhle těle
já, ta pravá, umírám?
Tichá dívka v černém hávu,
přísahala, že svou hlavu
před problémy neskloní.
Říkej to však její duši,
ta je nejspíš zničená.
Neví proč a neví zač,
vše, co zná, je vlastní pláč.
Dny i noci sklíčená...
Ke zdi tiskne svoje tělo,
snad ji, pevná, ochrání...
Polštář ztuhlý od slz jejích,
nekonečno jich snad bylo,
dřív, než přišlo svítání.
Chtěla žít, snad pro svou lásku,
co ji tolik změnila.
Než by hroutila se strachy,
hledá svou kamennou masku,
kterou - navždy - ztratila.
Vysvětli jí, proč se třese,
tíhu snů si s sebou nese.
Srdce jí rve na kusy
neznámý a přesto známý.
Křečovité vzlyky jen
protnou ticho den co den,
po objetí nejspíš touží,
slovu milém, pomoci...
Jenže neví, co jí souží,
nechápe, proč noční můra
realitu zastírá...
Už žádné sny po nocích...
Kde jsi, dámo bezejmenná,
nikdy předtím pokořená,
kam jsi mi jen zmizela?
Stýská se mi po tvém štítu,
jediném účinném krytu,
co mi dával tehdy sílu,
když jsem bouři sklízela.
Stýská se mi po tvém hlasu,
pevném, chladném, nesmlouvavém.
Neznala jsi světa krásu,
přesto bylo snažší žít,
když ti nemají co vzít...
...nemáš strach, jen svoji zášť.
Nasaď mi svůj temný plášť.
oživ ruiny mojí mysli!
Pomož mi zas sochou být.
Jediné, co chci, je klid...
Vrať se...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama