Sci-fi povídka o globálních problémech...asi

23. dubna 2007 v 18:19 | Arakanga |  Próza
"Panebože..."

Dost hloupé slovo. Zvlášť, pokud ho použijete v situaci, ve které jsem se ocitla já s mým týmem. A přesto žádné jiné by nemohlo lépe vystihnout mé pocity, když jsem se dívala na satelitní snímky naš rodné planety, kam jsme se měli po dlouhé době všichni vrátit.
Jako výzkumná expedice, považovaná za nejlepší, co na Zemi je, jsme byli zvyklí na mnoho nástrah a překážek. Jen tak nás něco nerozhodilo. Ovšem to, co jsme nalezli, když jsme se vrátili, nás nejen šokovalo, ale naplnilo nás takovou beznadějí, že si ji dokážou představit jen ti, co ji už někdy zažili.
Asi bych vám měla představit náš tým. Tak především Rouzic, náš génius, co se týče techniky. Taky zčásti opravář a všeuměl se vším, co má dráty. Pak Muller, odborník přes biologii, klimatologii, geologii a bůhví co ještě. Tia je zase velmi šikovná v navigaci. Programy, jejich využití - jak v teorii, tak v praxi - to zas ovládá Sylver. A já se jmenuji Amee a celé téhle bandě velím.
Asi 20 minut před přistáním mi Tia donesla satelitní snímky, abychom věděli, v jakém stavu je Země. Docela mě překvapilo, jak byla nazelenalá a vypadala, že se každou chvíli složí.

"Kapitánko...Amee..." vykoktala nakonec, "...tady...tady jsou ty snímky. Ale jsou asi nějaké chybné, já...já si to nedovedu vysvětlit..."

"Co je s nimi?"

"Tak se podívej sama..."

Vzala jsem si od ní fotky a úplně ztuhla. Jen jsem zašeptala, "Panebože..." a zděšeně zírala na snímky. Celá severní polokoule byla pod ledem. Když jsem se dívala pozorněji, všímala jsem si, že žádný z kontinentů nemá stejný tvar jako tehdy, když jsme Zemi opouštěli.
V duchu jsem si vrazila pár facek. Zrovna teď jsem si nemohla dovolit být v šoku. Otočila jsem se na Tiu a rozkázala :

"Řekni Rouzicovi, ať přistane s tímhle krámem."

Za pár minut jsme byli na Zemi. V naší zemi měl být zrovna červenec, teplo a tak dále...ale místo pěkného počasí nás uvítala vánice a mráz. V dálce, nebo spíš tam, kam jsme přeze sníh dohlédli, bylo vidět něco jako menší město. Všechny budovy byly napůl zapadané sněhem. A když jsme se probrali natolik, abychom byli schopni téměř normálně uvažovat, všimli jsme si, že jdeme po ledu.

"A sakra..." vydechl Muller.

"Jo...sakra."

Nedovedla jsem si srovnat v hlavě, co se tady mohlo stát. "Tak jo. Vážení, všichni zpátky do rakety. Potřebujeme se dohodnout, co dál..."

A jedinou odpovědí mi bylo nejisté kývnutí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

"Takže, Mullere. Ty jsi expert přeze všechny ty serepetičky s přírodou. Co se tady podle tebe stalo?" zeptal se přiškrceně Sylver hned, co jsme se dokopali zpět do prostoru, co byl naším domovem po několik let.

"Teorií by bylo dost...ale opravdu...no, vypadá to, jako kdyby byly nějaké obrovské záplavy...strašně velké přílivové vlny..."

"To by mohlo způsobit globální oteplování. Podle posledních informací se ty pokusy dost vymkly kontrole."

"To ovšem nevysvětluje, proč je najednou z naší planety kostka ledu!" vyštěkl Rouzic.

"Moment. Zaprvé : jasně, je to dost divná situace, ale prosím tě, uklidni se. Sylvere, zjisti prosím současný stav věcí."

"OK. Dejte mi pár minut..."

Hned, jak se vrátil, nahlásil : "No, tohle se vám ale fakt nebude líbit...severní část Ameriky komplet pod ledem, z Evropy a Asie mají normální půdu -nejspíš- jen jižní státy, a to dost málo z nich. Teplota klesla o víc jak 10 stupňů Celsia..."

"A ostatní kontinenty?" zeptala jsem se.

"Vypadají vcelku netknutě, ovšem, taky na nich klesla teplota a výrazně se změnil poměr oceánů ku pevnině."

Padlo nepříjemné ticho. Sylves se rozhlédl, bezradně pokrčil rameny a posadil se.

"Tak...kde jsme to skončili předtím...?" otázala se nesměle Tia.

"Globální oteplování."

"No jasně!" vykřikl Muller. "Teď už mám snad docela slušnou teorii, co se mohlo stát."

Povytáhla jsem obočí. "No? Povídej."

"Totiž..." začal, "historie jde v kruhu, stejně jako přírodní jevy. No a jedním z nich je taky doba ledová. V historii Země jich už bylo dost a já si myslím, že se to opakuje...právě teď."

"Takže ty si myslíš, že globální oteplování roztavilo ledovce, způsobilo to obrovské záplavy a než to lidstvo stihlo zmáknout, přišla doba ledová?"

"Asi tak."

Všichni se obrátili na mě, čekali, co k tomu řeknu. "Mno...asi takhle. Tvoje vysvětlení je asi nejpravděpodobnější, co máme. Co bychom tedy měli dělat?"

Muller se zamyslel. "Lidé se určitě přesunuli na jih...měli bychom tam vyrazit. Pokud tady ještě někde něco jako teprve vyklízené město."

"Dobře," vzdychla jsem. "Takže vyrazíme."

"Moment! A za jak dlouho myslíš, že se to...no, že se Země dostane zas do normálu?"

"Podle minulé doby ledové...neptej se. Bylo by to depresivní pro celý tým." odpověděla jsem rázně a začala si do něčeho, co vzdáleně připomínalo batoh, balit věci.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Šli jsme asi dvě hodiny. Chtěli jsme za každou cenu prozkoumat to polozapadané město, zjistit, jestli tam ještě náhodou někdo není. Koneckonců, byli jsme celkem jižně.
Dorazili jsme tam. Ulice byly pusté a prázdné, jen vzadu jako by bylo slyšet nějaký zvuk...Vydali jsme se tedy tím směrem. A to, co jsme viděli, nám poskytlo alespoň pár střípků naděje. Lidé, co cosi nakládali do vozidel, pravděpodobně jejich majetek, stěhovali se na jih.
Jeden z nich zvedl hlavu a zahleděl se na nás. Pak cosi křikl na ostatní a rozběhl se na?ím směrem. Musela jsem se usmát, ten návrat měl velmi hořkosladkou příchuť...ale jedno bylo jisté.
Byli jsme doma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama