Prokletí i dar

23. dubna 2007 v 14:39 | Arakanga |  Próza
Co když jsou některé přeposílačky, co zabíjí a uvrhnou vás do prokletí, skutečně pravda?
-----------------------
Já...snad...bože! Bože...měla jsem vědět, že ty varování nepřichází jen tak...měla jsem si dávat pozor...ale co jsem měla dělat?! Ten dopis by ohrozil další lidi...vrah...To bych nesnesla. Ne...a co hůř, ten kdo mě proklel...moje kamarádka...ale ne...jak měla vědět, že to nebyla jen obyčejná přeposílačka...jak...
Já je viděla...zakrvácené, rozdrásané tváře...mrtvé tváře...v tom dopise stálo, že ho mám poslat dalším lidem, nebo zemřu...a byly tam jejich fotky...těch, které jsem viděla později...a s tím, že tohle se stalo těm, kteří neuposlechli. Já tomu nevěřila...jen jsem se usmála a...
...A teď tady stojím v dešti...dívám se...jen se dívám...na svůj odraz v jedné naprasklé, špinavé výloze a nemůžu uvěřit..tohle...ta bledá pleť...vlasy visící v mokrých temných pramenech kolem obličeje...černé stíny kolem očí...a oči samotné...zešedly a podle pocitů...ony snad... mění barvu...já...co se to ze mě stalo?!
Dívám se dál a najednou chápu. Znovu pohlížím do těch strašných, cizích očí...a náhle se přistihnu, jak se usmívám...špičáky se mi také prodloužily a všechny zuby zbělely...ústa zfialověla, z té nekonečné zimy, do které mne to prokletí uvrhlo...
Prokletí? Ne...snad ne...a nějaký hlas šeptá, že to je dar...ano...čím jsem se stala...nesmrtelnou! Neživou...nejsem ani člověk, ani písečné monstrum, ani drak...ani člověk...jsem snad....vampýr...ne! Nejsem...i když...cosi se do mne otisklo...z těch nočních stvoření...
...krev...
NE! To je šílenství! Nepoddávej se tomu!
A přece...vždycky tě to v noci táhlo ven, ne? Milovala jsi tmu...měsíc...klidně jsi o úplňku seděla na střeše a pozorovala hvězdy...před denním světlem jsi se skrývala...a stíny...popřeš to?
Popřu!
Opravdu? Rozkousávala sis rty do krve...líbila se ti snad její chuť?
NE! To není pravda!
Ty víš, že lžeš sama sobě.
Já...
Je to DAR!. Teď jsi tím, čím jsi chtěla být! Není cesta zpátky. Přijmi ho. Staň se svými sny...
Ne! Já o tomhle nesnila!
Ne? O svobodě...dobrodružství...nezávislosti...nočním světě...o chladném vzduchu, co tě štípe do tváře...o nadlidských silách...o tajemstvích. O tom sis nechávala zdát každou noc. To nezpochybníš.
Ta vnitřní bitva ve mně vře, příjde mi, že mě brzy roztrhá na kusy. A náhle...začíná se mi to líbit...ta mystika...odrážím se, jen tak zkusmo, abych viděla...co vlastně? Co dokážu? Co vlastně... Kriste! Vyletěla jsem tak vysoko, že jsem mohla v klidu doskočit na střechu onoho domu s rozbitou výlohou...
A pak už se tomu poddávám...prohlížím si město, na které stále padá déšť...jak je možné, že vidím tak ostře...na tom nezáleží. Teď...teď už můžu jít dál...
Mraky se trhají. Co se to...páni...to je nádhera...
Zpoza temných mračen vystupuje měsíc. Ta stříbrná záře mne pohlcuje...tak...co je to jen za pocit, co cítím? Kouzlo noci...snad strach? Nevím...
Už přestávám myslet úplně. Jen slyším, tak vzdáleně...jak nějaký tajemný, hluboký hlas cosi šeptá...a ta slova vychází i z mých úst...
"Já...stala jsem se svou budoucností..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rhrg rhrg | 19. května 2008 v 20:13 | Reagovat

heej uuupeer uspersuper

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama