Navěky

23. dubna 2007 v 14:25 | Arakanga |  Próza
Tak hrozný pohled na ta místa, jež čas rozerval. Jak pošetile se nyní cítíš, když vidíš díla velikánů, která měla žít dál, navěky...
Co se jen přihodilo?
Trosky tam, kde věže velkolepé se tyčily, až k nebi, jako by až ke slunci mohly dosáhnout. Proč jen ti lidé dali sbohem snům? Odešli, jen vzpomínky zůstaly.V sálech, kde kdysi mocní sedávali, kde předků tajemství ukryto bylo...
Kdy žili? V dobách, kdy draci obývali tuto zem, kdy po obloze plachtili ti tvorové ušlechtilí? V dobách, kdy mocná království o nadvládu soupeřila? To už se nedozvíš...
V ruinách se ozývá tichý pláč. Jsou pryč. Navěky...
Znovu už povstanou jen ve tvých představách.
A dávnou slávou žijí ti, kdo nyní, po letech přicházejí shlédnout to, čemu jejich předci domov říkali. Není kam jít, ale přízrak těch míst, která jsi shlédnout chtěl, pronásledovat tě bude navěky...
A jak slzy smáčí zaprášenou zem, ty vzpomínáš. Ať jsou ty ruiny jakékoliv, pro tebe stejně navěky zůstanou tím nejkrásnějším, nejvelkolepějším městem. Navěky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama