Lichá

23. dubna 2007 v 14:49 | Arakanga |  Próza
Takhle jsem se cítila 6.3. 2006
-------------------------
Lichá.
To slovo mě protíná jak ostrý meč. Proč vlastně? Proč to tak bolí...
Jsou dny, přesně jako ten dnešní. Sedím se čtyřmi dalšími kamarádkami v čajovně, povídáme si. Tedy, ony si povídají. Dvojice. A já jsem - jako obvykle - lichá. Mají si o čem povídat, ví, co má ta druhá za zájmy, co ji trápí. Já je jen smutně pozoruji a říkám si : jaké by to mohlo být, kdybych byla normální?
Už jsem nad tím mnohokrát přemýšlela. Proč se se mnou baví jen tehdy, když nemají po ruce někoho jiného? Proč pro ně funguji jen jako pojistka? Jako náhražka...odpověď je jednoduchá. Jsem jiná.
Vždycky jsem byla jiná. Zatímco ony si povídaly o našich spolužácích a o svých nových známostech, já seděla nad knihou. A to se časem začalo hrozně projevovat. Někteří mě kvůli tomu začali odsuzovat, kvůli tomu, že jsem si dovolila odlišit se. A já kvůli tomu začala nenávidět lidi. Teď už jsem nejradši sama, v přítmí, jen se dívat do plamene svíčky. Hledat v něm zapomnění.
A ta samota mi vyhovuje. Jediné smutné je to, že čím déle jsem sama, tím se víc oddaluji od normálního světa, od "jejich" světa. A tím to jde v kruhu.
Ať se děje cokoliv, vždy jsem lichá. Často si říkám, jestli vůbec na světě existují lidé, s jakými bych byla schopná vyjít. Nejspíš ne. Jsem prokletá, prokletá tím, že jsem se odmítla nechat zařadit do davu. Lidé, kteří mají podobný úděl - jak ráda bych je poznala, zeptala se jich...tolik otázek...
Ale od té chvíle v čajovně se ve mě něco zlomilo. Teď mě zalévá zcela nový pocit - nenávist a odhodlání. A teké něco, co jsem moc často nepoznávala - strach. Pokud už mám být lichá, postarám se o to, abych nebyla ani třetí, ani pátá, či sedmá. Budu tím, čím jsem měla být - jedinou. Ať nejsou lidé, kteří se mi podobají. Já se svého místa pod sluncem nevzdám! Nebudu se snažit předstírat, že jsem jedna z vás! A z té cesty, na kterou se vydávám, z té už se nikdy nechci vrátit!
Sama sebe přesvědčuji, že je nepotřebuji. Učím se příjmout to, co nesu už dlouhou dobu. A až se mi to podaří, tak snad i jednoho dne najdu odvahu se před své přátele postavit a říct : " Odmítnutí snesu. Nemusíte se se mnou bavit. To bolí taky, ale ne tolik, jak vám srdce probodne falešná naděje. Prosím, otevřete oči! Rozhlédněte se. A řekněte mi pravdu. I když ta pravda pro mne bude nepříznivá, chci ji znát. Chci už konečně prohlásit, že mě k vám už nic nepoutá.
A ani nebude."
Začala jsem cestu bolesti, výčitek svědomí a samoty. Ale co je pro mě důležité, je také cestou toho, o co jsem celou dobu usilovala, toho, co mě jako jediné může držet při životě.
Jdu cestou pravdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LaberaLegeLethia vsak ty vis .... LaberaLegeLethia vsak ty vis .... | E-mail | 19. května 2007 v 21:35 | Reagovat

Tak momentik... jake pak copak... jake nenajdu nikoho s kym bych mohla vychazet?? Asi se rozcilim!!!  A vis ze ja vubec nejsem agresivni!

2 Arakanga Arakanga | E-mail | Web | 19. května 2007 v 23:57 | Reagovat

Hele, poznámka. Tohle jsem psala před rokem a něco v těžký depresi :D

3 LaberaLegeLethia vsak ty vis .... LaberaLegeLethia vsak ty vis .... | E-mail | 20. května 2007 v 17:08 | Reagovat

Miluju poznamky :) ach nechtela by jsi byt treba emo? Normalne splnujes vsechny podminky! Parada asi taky budu :))))

Cim vic celenek tim vic ímo. A jeste neco ale to uz jsem zapomela ... hele uz vim Bud in bud ímo :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama