Jeden z večerů...

12. dubna 2007 v 23:59 | Arakanga |  Próza
Pocitový text. Konečně jsem se dokopala, abych něco napsala, spíš teda popsala svoje pocity. Vždycky se vzbudím s tím, že jsem napsala totální kravinu. Ale konečně jsem to jednou nejspíš zachytila docela dobře, jak se cítím. Takže tady to je. Je to nějaký prapodivný sloh.
Tohle je jeden z večerů, kdy bych si přiložila nůž na zápěstí a doufala, že mi ho někdo vezme z ruky a pošeptá mi, ať to nedělám.
Že mě někdo pohladí po tváři a řekne mi, že mu na mě záleží.
Tohle je jeden z večerů, kdy si jasně uvědomuji, že si to nezasloužím.
Že jsem pokřivená.
Tam, kde jsem se smála, dnes pláču.
Tam, kde jsem přála lidem štěstí, teď proklínám.
Tam, kde jsem byla oheň, jsem teď voda.
Tam, kde jsem byla dospělá, jsem teď dítě…
Ptáš se, proč jsem měla v očích slzy, když jsme se loučili?
Proto, že jsem věděla, že to takhle bude.
Věděla jsem, že z toho budou další noci plné slz a nenávisti k tomu, co jsem.
Jen čekám dny, kdy zase propadnu svému vězení a budu chtít křičet, řvát, roztrhat si kůži, vidět svou krev, abych ze sebe tu nákazu, to pokřivení dostala.
Čekám noci, kdy se budu převalovat na slzami promáčeném polštáři a jen zírat do prázdna a zase budu vysílená tak, že už se nezmůžu ani na ten pláč.
Čekám rána, kdy budu prohledávat šatník a hledat trička s dlouhým rukávem, aby nikdo neviděl mé poškrábané ruce.
Čekám rána, kdy vstanu a uvidím v zrcadle nepřirozeně bledou tvář s očima opuchlýma od pláče, co ten odraz doufal, že nikdo neslyšel.
Čekám další dny, kdy nechtěně ublížím těm, na kterých mi záleží.
A za to vždycky zaplatím…
Hrozně to bolí.
Odsekneš? Chováš se nevšímavě? Já vím, že to tak nemyslíš.
Ale říkej to tomu, co nosím v sobě…
Páře mi srdce, rozebírá mě zevnitř, taví mě, deformuje mě, mučí mě.
Zabíjí mě.
Já už nechci…
Tohle nejsem já.
Já byla společenská, usměvavá. Příjemná. Přátelská. Ironická, aktivní, občas agresivní.
Oheň.
Ty slzy mě uhasily. Už nejsem, kdo jsem byla.
Určitě sis všiml.
Ale vidíš, že uhnívám?
Už netvořím. Ne s tím nadšením, jaké jsem měla.
Už nepíšu. Jen když musím, když si myslím, že se to ode mě čeká.
Mám to v sobě, jako nemoc. Dusí mě to. A já umírám…
Bojím se pohledů do zrcadla.
Bojím se, že tam jednoho dne uvidím cizí tvář.
Bojím se, že jednoho dne tu nebudu chtít nechat to, čím jsem se stala…
Bojím se, co udělám.
A ty to víš…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sailinn Sailinn | 9. srpna 2009 v 20:00 | Reagovat

zajímavé...tento článek odpovídá v mnohém i mým pocitům...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama