Drakobijcova zpověď

23. dubna 2007 v 14:57 | Arakanga |  Próza
Drakobijec. Už při tom slově mi začaly plameny sžíhat tělo zevnitř a vlna vzteku začala ovládat mou mysl. Ale přesto...tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsou to také lidé...a že k nim můžu cítit i lítost.
Ten den si pamatuji velmi dobře. Nebe hořelo stovkami ohňů a slunce se chystalo ulehnout za obzor, aby nabralo síly po celodenní pouti. Šla jsem tehdy po cestě vedoucí ke Rhive, Jezeru snů, když jsem ho uviděla. Mužská postava, zhroucená, jako by to byly poslední dny, kdy se onen muž držel naživu. Jen tiché vzlykání napovídalo tomu, že ještě pořád dýchá. Seděl na okraji propasti Loiarn. Bála jsem se, že kdyby si nedal pozor, tak by do ní mohl spadnout.
Přišla jsem k němu a poklepala mu na rameno. Pomalu se otočil. Hleděla jsem na asi pětadvacetiletého mladíka s uslzenýma očima, rozcuchanými hnědými vlasy a tak strhaným a uštvaným výrazem, že mi ho bylo líto. Chtěla jsem se ho zeptat, co se mu stalo, proč je tak nešťastný, ale než jsem stihla cokoli říct, moji pozornost upoutal medailonek, který měl kolem krku.
Zářivě červený medailon se zlatým D.

"Drakobijec!" zasyčela jsem a vytáhla svůj meč, majíc v hlavě jedinou myšlenku : zabít toho netvora, který patří do řádu vrahů těch nejušlechtilejších tvorů, jací kdy existovali.

Kupodivu se nechtěl nijak bránit. Jen mu přes rty přelétl prchavý, bolestný úsměv a sklonil hlavu.

"Jdeš jako na zavolanou. Do toho. Zabij mě. Nic jiného si nezasloužím."

Nemohla jsem si pomoct, jen jsem se na něj dívala, překvapena tím, že ve slovech "Zabij mě" byla...jako by v nich byla naděje. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jen jsem tam stála, meč stále připravený ke smrtící ráně.

"Prosím. Zabij mě...sekni...ukonči to..." zašeptal, když viděl, že váhám.

Měla jsem šanci zbavit svět dalšího zlosyna. A přesto...neudělala jsem to. Chtěla jsem vědět, proč mě žádal o smrt.

Zandala jsem meč zpátky do pochvy. "Nejdřív mi řekni, co se ti stalo. Pak to ukončím. A vsaď se, že to opravdu udělám." zavrčela jsem.

Váhavě se dal do vyprávění. "To je dlouhý příběh..."

"Já mám dost času. A ty už taky nikam nepospícháš. No?"

"Dobře," vzdychl. "Pocházím ze Západní Darnji. Vždyť víš...to království, směrem k moři. Měl jsem tam rodinu, byl jsem zasnoubený s dívkou, kterou jsem hrozně miloval...byl jsem šťastný člověk..." ztišil hlas a zadíval se do dáli, jakoby se vzpomínky na ty dny odrážely v jeho očích. "...ale jen jedna věc mi kazila život. Náš král. Vládce...strašný ras. Bylo povinné se hlásit k vojsku, takže jsem tam šel. To bylo před rokem."

Nevědomky jsem se posadila na kraj propasti vedle něj. "Co bylo dál?"

Hořce se zasmál. "Král si mě vybral do své rytířské družiny. Byla to pocta, takže jsem to nadšeně přijal...ale tehdy mi samozřejmě nikdo neřekl, že to nejsou normální rytíři...že jsou to drakobijci..." v záři zapadajícího slunce jsem viděla, jak mu po neoholené bradě stekla slza. "Když jsem to zjistil, chtěl jsem pryč...chtěl jsem se nechat přeložit, jít někam jinam...zabíjení draků se mi vždycky příčilo. Ale když už jsi jednou v pasti, on tě jen tak nepropustí. Chtěl vyzkoušet moji odvahu, tak mě poslal za drakem z východních hor...ale já tam nechtěl. Kdyby mi hrozil mojí smrtí, nejspíš bych nepovolil. Ale on zajal..zajal celou moji rodinu...a taky Aimne..."

"To byla ta..." chtěla jsem se otázat, ale nestihla jsem to doříct.

"Moje snoubenka...ano..." zešeptal.

Zahleděl se do červánků a chvíli mlčel. Pak se s trhnutím probral a pokračoval. "Takže jsem vyrazil. Pohrozil mi, že je všechny zabije...to bych neunesl...
Byla to dlouhá cesta. Přes bažiny a kus pouště...ale došel jsem tam. Našel jsem tu jeskyni...a byla tam dračice..." Hlas se mu zlomil a rozplakal se. "Já ji nechtěl zabít! Nechtěl jsem...já...jenže jsem neměl na výběr..."
Chraptivým hlasem pokračoval. "Bylo to tak, jak chtěl. Donesl jsem mu její hlavu, jako důkaz, že jsem...bože...proč jsem to musel udělat?! Proč..."

Úplně jsem zapomněla na svoji zášť. "Co bylo dál?" zeptala jsem se opatrně.

"Přišel jsem tam...a předal jsem mu důkaz...a zeptal se, jak jsou na tom ti všichni...ti, kvůli kterým jsem se tam vydal. A on mi řekl - bez uzarnění, jen jakoby mimochodem- že jsou mrtví. Neřekl proč...ani mě nenechal se podívat na jejich těla...prostě jen jako fakt." Začal štkát ještě silněji.
" Ale já jsem chtěl jejich těla pohřbít tam, kde byli všichni z mého rodu...tak jsem vytáhl z jednoho strážného, kam je pohřbili. V noci jsem se tam vypravil...chtěl jsem je přenést pryč a zařídit jim...pohřeb...pořádný obřad. A když jsem je našel..." pokračoval a v hlase se mu odráželo tolik nenávisti, že mi naskočila husí kůže, "...tak jsem to uviděl. Měli podřezaná hrdla...byli zavraždění...a n-na jeho příkaz...
A když jsem to uviděl...já...utekl jsem...už jsem na útěku dlouho...před ním...před vzpomínkami..." otočil ke mě hlavu a zadíval se na mě s nadějí, "a tady jsem konečně pochopil, že jediný způsob, jak tomu mohu utéct...jak mohu smýt tu vinu..."

"Zabít se...nebo lépe být zabit," zamumlala jsem tiše.

"Ano..." Zavřel oči.

Slunce už úplně zapadlo, když jsem od něj vstala. Nemohla jsem mu pomoct ani poradit...byl to můj nepřítel. Ale nemohla jsem ho ani zabít. Jen jsem mu řekla, že je mi to líto a chtěla jsem odejít. Řekla jsem mu, že ho nesetnu, že to prostě nedokážu...a on vypadal tak zklamaně, tak nešťastně...

Zbývala mu jen jediná možnost. "Jak hluboká je ta propast?" zeptal se.

"Dostatečně, pokud máš namysli tohle, " odpověděla jsem vyhýbavě.

"Dobře...děkuju...sbohem."

"Sbohem."

Pomalu jsem odcházela po pěšině, když jsem zaslechla výkřik. "Počkej, prosím!" Otočila jsem se a uviděla jsem, jak ke mně běží.

"Prosím tě...znáš tu jeskyni...v horách...tu, kde jsem..."

Zarazila jsem ho, aby to nemusel znovu opakovat. "Ano."

Zašátral v kapse a podal mi malý talisman, který vypadal jako z roztaveného stříbra, ze slz, z kapek vody...

"To patřilo jí...té dračici...prosím, vrať ho tam..."

Nevěděla jsem, proč to chtěl, ale přikývla jsem. "Slibuji ti, že to udělám."

Pak jsme se rozloučili. Já jsem poodešla kus dál, jen jsem slyšela, jak cosi letí vzduchem a tupý, tlumený dopad...

Do té jeskyně jsem se dostala a talisman tam vrátila. Je to už hodně dlouho, ale pořád si to pamatuji...hlavně proto, že jsme se brzy poté dostali do války s jeho říší. Dodnes ta válka trvá...a já dodnes vyprávím příběh o rytíři se zlomenou duší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama