Bojím se

23. dubna 2007 v 19:52 | Arakanga |  Próza
Delší doba. Nové cesty. Noví lidé, nové zážitky. Ale co víc...strach.
Jak, beze strachu? Jak, užívej si života, dokud můžeš? Jak, když je tu pořád ten tichý hlas…
Bojím se.
Jako malá holka, snad pořád i jsem. Na co to bylo, ta betonová schránka, kam jsem se schovala, kde jsem vyrostla? Je pryč. Jediná obrana. Jediná naděje. Jediný domov.
Jediná překážka.
Bojím se.
Ať v betonové schránce, mimo ni, v pekle, na zemi, v oblacích - bojím se. Co to je? Říká se, že člověk si své krásné okamžiky musí udělat sám. A já je měla. Tak proč? Proč slyším ten hlas, proč se vždycky ozve, proč nemůže jít pryč? Proč prožívám to, co má šílená fantazie vymyslí…to nejhorší. Proč se proti mně obrací vlastní představivost?
Vidím je. A tebe? Tebe slyším…pořád…dáváš mi šátek přes oči, abys mě přiměl vidět zradu, lež a slzy.
"Jim se celý život nezměnil. Pro ně je to pořád stejné. Co až je začneš nudit…?"
"Vidí tě jinak. Ty nejsi ta, za kterou tě mají. Nejsi rozhodná, schopná, usměvavá. Nejsi silná. A co budou dělat, až to poznají?"
"Slib ani přísaha nic nepotvrdí. Ať říkají, co chtějí…to ti přece ti před nimi slibovali taky, že? Pamatuješ si to? Pamatuješ si, jak se ti měnili před očima? Pamatuješ si tu bolest, když jsi doufala, aby se ti konečně zastavilo srdce? Pamatuješ si touhu vidět vlastní krev, cítit bolest silnější jak tu, kterou jsi v sobě nosila každý den? Nevěř jim…"
Proč mi vždycky řekneš to, co mi zničí chvíli, zkazí radost, změní úsměv v slzy? Proč místo optimistického očekávání budoucnosti se snažím zachytit přítomnost a jen zírám, jak mizí, stejně jako když nabereš vodu do dlaní? Proč noc za nocí ležím v tichu, sama, tečou mi slzy? Proč mám pocit, že mě za chvíli něco roztrhá na kousky? Proč musím žít svými obavami?
Bojím se.
Bojím se věřit v dobro, protože spravedlnost má pásku přes oči.
Bojím se říct pravdu, protože znám cenu lži.
Bojím se snít, protože jen jedno slovo otočí můj sen v noční můru.
Bojím se věřit, protože je to první krok k bolesti.
Bojím se milovat, protože ti milovaní mají v rukou moc mi zlomit srdce.
Bojím se zavřít oči, protože vlci přichází, když ovečky spí.
Bojím se být stálou, protože jisté věci brzy omrzí.
Bojím se snažit se být vzácnější, protože by to mohlo vypadat, že o ně nestojím.
Bojím se smíchu, protože je zbraní, která hravě zastíní meč.
Bojím se…
Není důvod lhát, ospravedlňovat se. Ať vypadám jakkoliv silně, nedotknutelně, tohle oni tuší. Jsem slabá, mnohem slabší, než si představí. Přecitlivělá, paranoidní, melancholická…
Neptejte se proč.
Snad se jednoho dne z toho začarovaného kruhu osvobodím. Snad jednoho dne pochopím, že chyba je jen ve mně a že ji budu muset nějak překonat. Snad jednoho dne přestanu podvědomě čekat, hodím strach za hlavu a budu se moct zase smát beze strachu. Snad jednoho dne…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miska miska | 19. května 2007 v 21:34 | Reagovat

hehe..noo...to bol asi ten najtemnejsi zazitok...od kedy ani neviem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama