První verze : 1. kapitola - Poslední slzy

22. ledna 2007 v 18:22 | Arakanga
Poslední slzy
Kromě přízviska Ironheart mi říkají také Dcera Mortis. Ti, co mne neznají, se mne často ptají proč. Ta přezdívka má kořeny daleko v mé minulosti a právě v tomto období bych chtěla začít svůj příběh. Bylo mi asi šestnáct let. Nebo víc? Odpusť, ty, jenž čteš tento svitek, že nejsem schopná se orientovat v časové linii, ale tehdy pro mne čas moc neznamenal. Vlastně nic neznamená dodnes.
Tehdy začala první válka o Přístavy Gianaila a armády Temnot, jak si říkali naši nepřátelé, plenily, co mohly, zabíjely a upalovaly lidi po stovkách. Říkalo se tomu Válka ohňů a brzy dorazila i do vesnice, kde jsem v té době žila se svými rodiči a sestrou. Z toho dne si pamatuji jen útržky. Ticho, práce, jako jindy. Křik jednoho z mých přátel. Otec s mečem v ruce, jak volá na mou matku a sestru, ať se rychle sebereme a jdeme, že on pomůže bránit vesnici…ale bylo pozdě…
Pak si jen vzpomínám, že byli všichni mrtví. Všichni, má rodina, přátelé, všichni, co jsem znala. Tehdy jsem vzala otcův meč, chtěla zabít toho, co měl na svědomí mou rodinu. Ale jakou měla šanci dívka, jako jsem byla, proti trénovanému zabijákovi? Žádnou.
Skončila jsem s těžce raněná, nechali mne ležet tam, kde jsem padla, v kaluži vlastní krve. Věděli, že nemohu přežít, ne bez pomoci. K tomu se domnívali, že žádný člověk nepříjde, alespoň ne v následujících pár dnech.A měli pravdu. Nikdo nepřišel. V mysli se mi míhaly obrazy mých přátel, rodiny, ležících vedle mne, mrtvých. Oči se mi zalily slzami, které se na zemi mísily s mou krví. To měly být poslední slzy, co se mi kdy kutálely po tvářích.
Tehdy jsem zemřela poprvé, ale ještě jsem to nevěděla…pamatuji si černou prázdnotu, pocit křivdy…a bolest…a když jsem už neměla žádnou naději, nic, jen tma, náhle jsem ucítila prudkou bolest na pravé straně svého hrdla. Pak mě cosi nadzvedlo v té prázdnotě a táhlo, vše bylo rozmazané, míhalo se, padala jsem do neznáma…
…a náhle jsem lapala po dechu, křičela v agónii, ve svém vlastním těle. Pořád jsem byla zalitá krví, byla mi strašná zima, ale dýchala jsem…bolest ustoupila…a nade mnou, pod černošedým nebem, co ho sem tam protkala rudá žíla, se skláněly dvě postavy…přízračné postavy s nazlátle zelenýma očima…
Jedním z těch stvoření byl vysoký, černovlasý muž. Když viděl, že jsem otevřela oči, široce se usmál. Ten úsměv odhalil dlouhé špičáky…byl to vampýr.
Vyskočila jsem na nohy, s překvapující lehkostí, a popadla jsem první zbraň, co jsem měla po ruce, tu, kterou mne ten zabiják probodl. Odstrčila jsem obě postavy a uskočila, na vzdálenost několika kroků. Zůstala jsem stát v bojovém postoji a sledovala vampýra, který se teď posměšně usmíval.
Pokročil směrem ke mně. "Uklidni se, dítě. Já ti nechci ublížit."
"Zpátky zrůdo!" křikla jsem na něj. "Proč bys jinak byl na tomhle proklatém místě, než abys našel někoho, kdo ti svou krví prodlouží tvou existenci?! Copak tu kolem máš málo krve?! Vím, že jsi mi prokousl hrdlo. Když ses nade mnou skláněl, copak ses nechtěl znovu napít?"
Uchechtl se. "Já krev mrtvých nepiji, dítě."
"Tak proto ses neživil na nich," máchla jsem rukou k rozbodaným tělům. "…ale na mně jsi klidně mohl."
"Jsi si jistá?" povytáhl obočí.
"Neměla bych?"
Zasmál se, řezavě a ledově, až mi po zádech přejel mráz. "Možná by ses měla podívat na svůj odraz. Nebo ti příjde normální, že máš černé vlasy se stříbrnými pruhy, světle zelené, až nazlátlé oči, bledou pleť…" znovu se usmál, "…a jisté rysy, jako já…"
Zajiskřilo mu v očích, jak jsem začala chápat. Pomalu jsem couvla k vědru s vodou, které rychle odložila jedna vesničanka, když se pokusila utéct, a zadívala jsem se na svůj odraz.
Měl pravdu.
Z hladiny se na mne chladně dívala bledá tvář, moje opálení a tmavě zrzavé vlasy byly dávno minulostí, tmavě modrou barvu očí vystřídala jedovatě zelená, dlouhé špičáky…to nemohla být pravda! Nemohla…
Skoro nevěřícně jsem se chtěla dotknout hladiny, rozrazit ten odraz, co ukazoval strašlivou pravdu…ale mou ruku zadržel vampýr, co se během toho, co jsem strnula úlekem, neslyšně přesunul přímo vedle mne. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale držel mne pevně.
"Tohle nedělej. Pro nás - to znamená i pro tebe - je voda jako kyselina."
Nevěřícně jsem na něj zírala, neschopná slova. Nechápala jsem…nechtěla jsem chápat…
"Co jsi mi to udělal…" zašeptala jsem a cítila, jak se mi oči zalévají slzami. Ten pocit ztráty, strašné ztráty toho nejcennějšího, co jsem měla. Svého lidství. Jakmile ale jediná z těch slz opustila mé oko, začala mne kůže, po které sklouzávala, pálit, jako kdyby mi ji někdo sežehl ohněm. Dotkla jsem se poraněného místa prsty a ty začaly pálit stejně. Na zem dopadla místo slzy kapka krve. Rána se mi ihned zacelila, jako kdyby se nic nestalo. Ale bolest přetrvala.
"Co jsem ti udělal?" usmál se. "Dal ti šanci na odplatu, děvče. Nás nezajímá válka. Nezajímá nás, kdo vyhraje. Chceme jen přežít. Ale první, co kdokoliv z nás udělá…když má možnost. Mstí se." Podal mi otcův meč, potřísněný krví. "Tohle je teď tvůj život. A odvykni pláči, my slzy nemáme. Sama jsi viděla."
Nejistě jsem přijala meč a stiskla ho. Tělem se mi rozlévala vlna nenávisti ke všemu živému, i k těm, co mne učinili tím, co jsem teď byla. Ale jen jsem stála, vychutnávala si ten chlad, své nové já. "Co dál mám a nesmím?" zeptala jsem se.
"Nesmíš být moc dlouho na slunci. Dál, jak jsi viděla, se nesmáš dotýkat vody. Pít smíš jen krev. Prostě to, co se traduje. Jen se neboj stříbra. To ti neublíží." odpověděla mi řezavým hlasem druhá postava. Shodila si kápi a já viděla jasně do její tváře. Pohublá, s kruhy pod očima, stříbřité vlasy.
"Tak jdeme, čekají nás." poznamenal
"Kdo? Kde?"
Posměšně se ušklíbl. "Jsi dcera Mortis, nejstarší vampýrky. My všichni jsme její děti. A ona vycítí, kdy přibyde někdo do našeho rodu. Pojď, čeká tě."
"Počkej. Jak se vlastně jmenujete?" zarazila jsem ho.
"Ale…to bylo nezdvořilé…my se ani nepředstavili." zasmála se skřehotavým smíchem žena. "Věz tohle, děvče. Já jsem Irwe. A tohle je Tiries. Byli jsme vyslaní. Mortis ví, kde hledat nové z našeho druhu. A už pojď."
Možná se ptáte, proč jsem s nimi šla. Jak jsem jim mohla věřit. Ale největší cenu pro mne měla v tu chvíli pomsta. A byla jsem schopná učinit cokoli, abych jí dosáhla. Dokonce se i vyrovnat s tím, čím jsem se stala.
----------------
Tohle není pravá verze. Tohle je pouze původní návrh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama