Svítá

6. října 2006 v 22:37 | Arakanga |  Poezie
Moje první báseň, psaná těsně po patnáctých narozeninách. Divné, což.
Svítá.
Řinčení kovu pomalu utichá
a mé tělo slábne.
Od krve zmáčený meč i štít,
proč mi svit slunce chce oživit
mé vzpomínky dávné?
Svítá.
Na bojišti mnoho těl leží.
Mezi nimi i ti, co se obětovali pro zbylé bojovníky.
Co udělají? Se vší slávou těla jejich spálí.
Tichý pláč vznese se nad temné skály,
i lehký šepot, "Díky...".
Svítá,
mé tělo na zem padá.
Zlatý kotouč pohlcuje duši mou,
Jsem pohlcena černočernou tmou.
"Pojď s námi", kdosi mne žádá.
Vzhlížím do známé tváře.
Svítá.
Oheň mění v popel mé tělo.
Proč necítím žár, bolest?
Brzy ze mne bude prach.
Ptám se : měla bych mít strach?
Pak už nevím nic, jen se nechám vést.
Svítá.
Drak se k nebi vznáší.
Cítím se tak slabá, přitom silná...
Vstoupím do světa záře bělostné,
za sebou nechávám vzpomínky bolestné,
protože svítá...a já jsem konečně volná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama